ŠOŠONI (22.-29.7.2012)

Nádherný, báječný, úžasný týden!

Jinak se o pobytu v táboře rudých můžů, chlapců a dívek, skrytém v Údolí klikatých vod, ani hovořit nedá. Doposud nejlepší (a nejdelší) společná akce naší, stále se rozrůstající, skupiny.

NEDĚLE – DEN PRVNÍ

Již nedělní cesta vlakem, doprovázená vtípky, písničkami s kytarou a bujarým veselím, byla skvělá.

Na nádraží v Kaplici pak po krátkém čekání

na náčelníky Mlsného jazyka a Svižného jezdce (tehdy ještě nějaký Vyjící šakal tuším, ale jak praví klasik: “ …jméno si každej vysloužil…“ byl tedy později přejmenován), děti obdrželi mapu

a základ legendy

a pod vedením nejsebevědomějšího stopaře Kančího zuba,

 se vydaly na cestu, hledat hrob starého náčelníka.

Cesta byla dlouhá, strastiplná, a díky zmatenosti náčelníha Dlouhého kouře, který dokonale zmátl jinak bezchybného stopaře, jsme si užili i bloudění :-)

Nakonec po několika zastávkách a svačině

 průchodu poli i lesy,

kdy už i samotný náčelník Ohnivá voda začal propadat skepsi, jsme našli hrob Velkého bizona

a u něj slepou mapu, která ovšem byla skryta pohledu bledých tváří, a dle legendy jen velké teplo ukáže cestu. Rozdělali jsme tedy oheň

 a mapa prošla plamenem. Pak vydala tajemství prastarého náčelníka Velkého Bizona, který nám tak, dávno po své smrti, pomohl najít nové tábořiště.

Následně už jsme se, řečeno optimistickou zkratkou, řítili do tábora,

přestože nám ještě zbývalo minimálně kilometr cesty, dokud jsme konečně, uondaní ale šťastní, nespatřili tábořiště.

Všem se ulevilo,

obsadili jsme teepee,

udělali jsme dřevo

najedli se,

Medvědice umyly nádobí,

ale opravdu v pohodě jsme byli až při večerním ohni

což úplně neplatí o těch, co drželi první hlídku :-)

PONDĚLÍ – DEN DRUHÝ

Začal jako všechny další raní rozcvičkou, kterou ovšem neměl jsem tu sílu fotit, pač tu první jsem vedl. Děsivé… :-)

Po Hygieně a snídani byl první raní nástup,

který, stejně jako pak všechny další, řídil hlavní náčelník Dunivý hrom.

Zde byly děti rozděleni definitivně do čtyř skupin

Starší kluci – BIZONI

Starší holky – MEDVĚDICE

menší děti mix 1. skupina – HADI

menší děti mix 2. skupina- ŠTÍŘI

Všechny následující bojové hry, pracovní úkoly či služby byly vždy rozdělovány a hodnoceny pro celé skupiny.

Dospělí náčelníci pak byli hodnoceni buď jako dospělé týmy, nebo většinou spolu se svými skupinami (denně měla každá dva dospělé náčelníky, každý den jiné), protože tak pravil náčelník! :-)

Výjimkou pak byly individuální soutěže a plnění stezky Tří Orlích per.

Tato klání se hodnotila individuálně.

První hra bylo slepecké hledání a poznávání věcí uvízlých v pavučině obřího pavouka.

 Prošly ji postupně

 všechny skupinky

dětí

 

a zavedli jsme tam i obě skupiny dospělých

a věřte, motali se hůř než děti :-)

Na této lavičce pak všichni vypovídali, co tam poslepu našli.

Zatímco jedni soutěžili, ostatní vždy plnili pracovní úkoly.

 Pak následoval oběd

 

 s jako vždy vynikajícími těstovinami od našeho náčelníka kuchyně Mlsného jakyka.

 Mezitím co dopoledne jednotlivé skupiny soutěžily, ostatní pracovali, takže Medvědice vyrobili skvělou srnu, coby cvičný terč

 Bizoni skvělé luky,

Háďata nádherné šípy

a Štíři skvělé házecí kroužky, kterými pak odpoledne zahájili výcvik v hodu na přesnost.

 Hadi a Štíři se vystřídali u házení kroužků

 i střelby z luků

zatímco Bizoni a Medvědice makali na dřevu a pak došlo k prohození

 Bizoni stříleli, Hadi a Štíři

makali na dřevu

 pak střílely Medvědice

 a mezitím probíhaly první pokusy náčelníka Zduněného jazyka o rozdělání „čistého ohně“

a v průběhu všichni dál dělali dřevo

chytali brouky

 nebo otužovali svá mužná

či ženžná těla v přehrádce. :-)

Někdo stavěl přehrady,

někdo jen tak chytal lelky,

 a někdo čuměl jako výr (viz. náčelník Spící výr) :-)

Pak již následoval večerní oheň, kde padla první z několika dětských super hlášek, kdy Pádící Kojot položil náčelníkovi bezelstnou otázku: „Náčelníku, bude to zkouška mlčení, nebo zkouška mečení?“

 :-)

Následovalo hlášení se k prvním zkouškám na stezku Tří orlích per

 po setmění pak první zkoušky vůle v ledové vodě přehrádky

a pak již jen bez fotoaparátu zkoužky odvahy, strejda Jameson a další hrátky končící až v dobách, kdy malí indiáni dávno spali. Tedy až na noční hlídky, samosebou!

ÚTERÝ – DEN TŘETÍ 

Opět začal rozcvičkou, snídaní, nástupem, prací a pak následovala soutěž dětí v přenášení vody. Hodnotila se opět celá družstva na čas. Makali Štíři,

Bizoni,

i Medvědice (posílené do stejného počtu Bizonem Óňou),

ale zvítězili Hadi, kteří soutěžili jako první a nejrychleji naplnili dolní hrnec vodou z hrnce horního.

Nutno říci, že stížnosti starších na přílišnou výšku jejich překážky byly možná oprávněné, ale statečně jsme je vyignorovali :-)

Ti co zrovna nesoutěžili

dělali báječné publikum.

 Pak všichni v kruhu vyslechli

moudrý a poutavý

projev náčelníka

s další legendou,

kterou děti jen hltali,

a vydali se následně plnit nelehké zkoušky, za jejichž absolvování dostávali indicie k nalezení mapy, kde zanechal náčelník Zlomený šíp, potomek Velkého Bizona náčiní k rýžování zlata. Fotky mám jen z některých zkoušek a zde jen z každé zkoušky jedno družstvo pro představu čtenářů.

První zkouškou byla chůze po kladině pozpátku (předvádějí Medvědice)

 Druhou zkouškou překonání hrazdy (předvádějí Bizoni – TOP foto =Velké morče= v letu)

Šestá zkouška rovnováha na kládě na čas (předvádějí Hadi)

 Sedmá zkouška lezení po lanech přes potok (předvádějí Štíři)

 a taky náčelníci Spící výr

a Malá noha.

(Fotky z třetí, čtvrté a páté zkoušky nemám, pač jako obsluha druhého stanoviště jsem je nestihl pořídit. Snad dodá některý z náčelníků)

Tím všichni získali indicie a vydali se hledat ….

Společně, celý kmen, jsme vyrazili a našli skálu, kde nám kouzlo dávno zemřelého náčelníka Zlomeného šípa, vyjevilo náčiní na rýžování zlata.

 To jsme hned sebrali a

vrátili se do tábora,

 kde jsme přistoupili k výzdobě indiánských oblečků,

indiánských poníků :-)

 a indiánských amuletů.

Všichni hezky pohromadě

každý trochu jinak,

 ale všichni s radostí,

soustředěním,

 

 a pýchou.

Náčelník mezitím pokuřoval kouzelné trávy s Velkým duchem, o čemž pak večer u ohně povyprávěl :-) ,

což všichni fascinovaně poslouchali! 

a pak už nastoupila první noční hlídka, asi nejlepší a nejfundovanější hlídka celého tábora, Černá Puma a Splašený Jelen! :-) 

 Ale to už většinu dětí skolil spánek či zkoušky odvahy a dospělé smetl Tulení mor, a všichni až na noční hlídky spali a spali…

STŘEDA – DEN ČTVRTÝ 

Program narušilo počasí. Celý den pršelo, či poprchávalo a moc se toho dělat nedalo. Všichni tak nějak makali na dřevu a nebo se hráli interiérové hry (Dračí doupě atp.) a nefotil jsem skoro nic. Taky tuším proběhla centrální očista horkou sprchou.

Až v podvečer rozjitřilo se nebe sluncem a naše duše a těla rozsvítily vynikající bramboráky našeho náčelníka kuchyně Mlsného jazyka, s nimiž mu pomáhal Svižný jezdec a popravdě řečeno, nestíhali smažit.

Bramboráky byly tak dobré, že i bojovník Velká voda (syn Ohnivé vody) snědl téměř pět velkých placek, přestože jinak je vyhlášen svou nechutí k jídlu  :-)

Chutnalo i dospělým náčelníkům. Za všechny uveďme Dunícího hroma, Bručivého medvěda, Ohnivou vodu,

či Zduněného jazyka.

Přes den, mimo práce, měli děti za úkol sestavit básničky nebo malé scénky na téma „naši náčelníci“. Musím konstatovat, že jediný jsem figuroval v představení všech čtyř skupinek, což svědčí zřejmě o tom, že mě děti považují na největšího kašpara, což považuji za velkou čest :-)

Večer pak ve srubu byli všichni netrpěliví,

jaká představení nás čekají.

Hadi složili a předvedli několik scénických básniček,

Štíři se nedali zahanbit,

Bizoni nastavili zrcadlo, které přineslo drobné rozpaky do řad náčelníků, když velmi trefně sehráli scénku na téma „hádka u ohně“,

a Medvědice předvedly krátkou grotesku na téma „přestávám kouřit“ …

Jó, děti si neberou servítků….

Po skvělé zábavě s divadlem následoval večer s kytarami Dlouhého kouře a Staré chýše a pak už šli děti spát.

 Noční hlídky byly, vzhledem k podmáčené louce, přiděleny mezi dospěláky, takže děti všichni sladce spali, jako když na na vyhřátou půdu srubu pohodí.

:-)

ČTVRTEK – DEN PÁTÝ

Už zase žhnul zlatý kotouč a vysoušel promoklé tábořiště Šošonů.

Po obvyklém raním koloritu zahájily Bílá vlčice a Šílená ještěrka den úklidem, další Medvědice myly nádobí po snídani,

 zatímco ostatní se věnovali očistě v přehrádce,

kde, mimo jiné, Stará chýše otužoval svého „Milana“ :-),

čímž pobavil jak pozorovatele z mostku,

tak Bizony uklízející patro srubu po noční invazi.

 Medvědice pak, spolu s černou Pumou z Hadů a pod stálým dohledem Velkého morčete z Bizonů, trénovaly lezeckou dráhu přes Klikaté vody.

Jenže program byl nabitý, bylo třeba dohnat propršenou středu, takže náčelník svolal nástup  a předložil bojovníkům mluvící kůži,

která je měla dovést k nalezišti zlata.  

Velení se ujali osvěčený stopař Kančí zub a jeho souputník Velké morče z Bizonů, a všichni vyrazili hledat zlato.

 Jenže staré naleziště zplundrovali bledé tváře, takže naši bojovníci našli jen další mluvící kůže, které jim měli ukázat cestu k tajným indiánským ložiskům zlata.

Ale ouvej! Mluvící kůže obsahovaly místo map jen jakésy číslice a navíc zmátly bojovníky svými tvary připomínajícími PUZZLE, takže luštění trvalo dlouho,

 mozkové závity se vedrem přehřívaly,

a všichni se snažili  

 co jim hlavy dovolily :-). 

 Nakonec to zvládli a vydali se hledat místa,

kde nalézti vysvětlivky do slepých map, zdálo se býti nadějné.

Nejprve pod vedením náčelníků navštívili bojovníci napajedlo v táborové jídelně

neb, kdo ve svitu zlatého nebeského bratra nepije, ten zdravě nežije, a uschne.

  Poté již po skupinách zahájili plnění úkolů,

 které jim přinášely odpovědi na otázky,

 co znamenají ta slepá místa v mapách.

 Dva z úkolů byly vymyšleny tak, že v nich bojovaly vždy dvě skupinky proti sobě.

Prvním z nich byl boj s tyčemi, zvaný Muchwa-Muchwa, při němž byli oba bojovníci uvázáni k jednomu stromu.

Nutno říci, že boje mezi Bizony a Medvědicemi nabraly na takové vyhecovanosti, až se náčelníci začali obávat o zdraví bojovníků :-)

 

 Ostatně sami můžete posoudit,

 z výrazů a postojů bojovníků,

obou soupeřících skupin,

že o žádné pití čaje o páté, 

 se rozhodně nejednalo.

 Zvítězili Medvědice 5:2 !!

Menší bojovníci z Hadů a Štírů

 nedali jinak,

 než že si to s těmi kyji taky všichni zkusí.

Dali to všichni a zvládla to i Tančící Světluška (nejmladší Štír a nejmladší Šošonský bojovník vůbec).

Boj Hadů se Štíry skončil 5:1 pro Hady, ale byl poctivý a bratrský, nikoli bratrovražedný  jako vedly Medvědice s Bizony.

Ti už mezitím, s krví v očích, bojovali na kládě,

kam Bizoni nastupovali s jedinou myšlenkou

 vrátit Medvědicím porážku

 z minulé disciplíny.

Dali do toho vše

a podařilo se. Zvítězili Bizoni 4:3 !

 Štíři a Hadi

 se nenechali zahanbyt

 a bojovali jako lvi, či pumy :-)

Hadi opět využili své věkové převahy a zvítězili 4:2!

Čest a sláva Štírům, jak rytířsky přijali porážku.

Mezitím se Svižný jezdec jen tak prošel kolem…

Pak již mapy přestaly být slepé, mluvící kůže promluvily a vypukla zlatá horečka.

 

 Lesk zlata omámil všechny,

 A Klikaté vody nám vydaly své bohatství,

přestože Světlušce se chtělo čůrat :-) . 

 

 Zlatá horečka se chvíli držela všech,

protože úlovky byly vážně kapitální,

jenže my, rudí bojovníci víme, že zlato má cenu jen pro hamižné bledé tváře.

My vyznáváme hodnotu přátelství a kouzla přírody. Proto se náčelník Zduněný jazyk asi po osmnácté pokoušel rozdělat „čistý oheň“

To, že se mu to zase nepovedlo nevadí, jest třebí oceniti jeho maximální vytrvalost. 

 No .. ale.. zlato je zlato, že :-) !

 Vůně doutnajícího dřívka v rukou Zduněného jazyka přilákala z rýžoviště i nejvytrvalejší zlatokopy

 a pak již, na ohni zapáleném z nouze zase jen sirkou, opět exceloval Mlsný jazyk

což bojovníci po náročném dni

náležitě ocenili.

 Jenže náročný den pokračoval hudbou a zpěvy u ohniště,  

 

plněním dalších zkoušek vůle a odvahy a později, když Velké morče s Černou pumou,

stejně jako Bílá vlčice  

 a Kančí zub

uléhali spolu s ostatními bojovníky kmene do svých teepee ke svým ohňům,

dělili se náčelníci spolu o zbytky potravy k večeři co zbyly po dětech.

Ano vážené maminky, po Vašich dětech, které nemají rády maso, okurka „co to je?“, suchý chleba „tfuj tajbl“. Vidíte, že s námi se o ně nemusíte bát :-)

Ještě, že jsme měli na hlídce Malou vydru, který cestou na obchůzku prostě nedopřekročil lavičku a usnul

v půlce kroku. Budiž to vyznamenáním pro náčelníky, kterak skvělý program pro robátka připravovali  :-)

 Jakmile usnula část bdělé hlídky, Marek (Míro rovněž mi nastřel jeho indiánské jméno a raděj i tvoje, už je to pár dní :-) ) stále pilně hlídal, ale na obchůzky se sám nepouštěl, přepadl náčelníky zase slabý závan Tuleního moru a pak už hají dadý.

Uff… náročný den

PÁTEK – DEN ŠESTÝ

Zduněný jazyk stále přemýšlel, jaký vhodný materiál zvolit pro rozdělání „čistého ohně“, až mu jeho matfizácká očka samým přemýšlením lezla z důlků.

 Ostatní mezitím zase všichni pilně pracovali

opět na přípravě dřeva,

tentokrát na jeho úklidu

pod střechu terasy.

 Přezpívali při tom snad celý táborový zpěvník.

Největší hitovka, o vztahu k dívce, která nestojíc, neležíc, sbírala drobné červené plody na břehu blíže nespecifikované vodní plochy, je zachycena na videu, které bude brzy k vidění na youtube.

Potom následovala hra zvaná „blbárna“, kdo nezná, těžko ocení přiléhavost názvu.

 Držíce se za malý kolíček nízko nad zemí, oběhne hráč za pomoci asistenta, dohlížejícího na patřičné tempo, deset rychlých koleček kolem a pak je úkol zdánlivě lehký, proběhnout malou branku a vrátit se zpět ke kolíčku.

Jen si to někdy zkuste

a pochopíte,

proč že mají všichni takové divné kroky,

 proč se místo k brance řítí mezi diváky,

toulají bezcílně po louce,

válejí se v trávě, aniž by loupali buráky,

či vypadají jako koně ze Slušovic, co mají dvě nohy delší, a proto jsou v zatáčkách nejrychlejší 

:-)

 Nutno říct, že nejmenší bojovníci zde plně využívali svou výhodu nízké výšky a nám velkým to s přehledem natřeli.

 Což ovšem už ne tak zcela

platilo o Bizonech, z nichž jeden (už zase nevím indiánské jméno, sorry Lukyne, připomeň se) utrpěl cinknutí hlavicí o podloží…

Po této taškařici byla na programu samostatná příprava  večeře v indiánských pecích. 

Opět práce jednotlivých skupinek 

a jejich náčelníků.

Starat se o sebe není lehké, že :-)

Na přípravě masa do pecí se podíleli opět všichni bojovníci,

každý jak měl chuť, 

 tak svou porci ozdobil,

okořenil úsměvem,

 ochutnal,

pod dozorem náčelníka zpracoval a zabalil,

ostřížím zrakem zkontroloval,

 

a jal se umísťovat

do rozpálené

indiánské pece.  

Navrch pak znovu oheň,

a čekat až se to upeče

a to bude něco, ale Terezka má zkoušku mlčení od snídaně do večeře a ta večeře se protahuje …  :-)

Ale co to?

Už dlouho nikdo z nás nepohlédl do tváře našemu bratru Ohnivé vodě!

Kde je? Zašívá se ve svém teepee? Nebo obývá kouzelnou budku na levém břehu?

V tu chvíli jekot Velké vody: „Tátu unášejí, támhle na cestě jsem viděl jak ho vlečou cizí bojovníci!“

Všichni naši vyrazili. Ale STOP! Uznáte sami, že indiáni nevyrazí do bitvy aniž vykopou válečnou sekeru, pomalují své tváře válečnými barvami a vyzbrojí se municí.

Pak už jen společné foto s bojovým pokřikem v ústech, aby bylo nad čím dělat křížky pro případ, že by někdo padl,

a hurá za těmi proradnými kojoty.

  Bitvu se fotografovat nepodařilo. Byl to přepad, proti němuž neměli únosci šanci. Po krátkém boji je naši bojovníci spoutali a odvedli k nám do tábora.

 Ohnivá voda byl osvobozen!

Cestou padla další dětská super hláška, kdy se někdo zeptal „Náčelníku, co teď bude s těmi zajatci?“ a po náčelníkově odpovědi „..budeme je mučit“  přiklekla Tančící světluška a s klasickým gestem protřelého rockera se zaťatou pěstičkou zamáchala předloktím dopředu dozadu a udělala „jóóóó… “ :-)

Museli byste to vidět slyšet… od čtyřleté indiánky… to se nedá popsat :-)

Pak přišlo na řadu mučení zajatců. Právo prvního pomučeníčka měl osvobozený náčelník Ohnivá voda. Vpravil do těch skunků plastickou citrónovou šťávu, ti se šklebili…

Pak mučila Světluška a krmila je suchou moukou,

Pádící kojot je nakrmil chili,

a pak je Ohnivý šíp s dalšími brutálně zlechtali orlími pery.

Netřeba podotýkat, že mučení bavilo většinu dětí asi nejvíc ze všech táborových zábav.

Tady padla další superhláška, kdy se Matěj (ach má skleróza na indiánská jména některých dětských bojovníků) po té, co si užil mučení obrátil s vážnou tváří na svého otce Zbabělého kojota a pravil „Tatínku, myslíš, že jsem mučil dobře?“

:-)

No, moc jsme se za ta tisíciletí civilizace neposunuli

:-)

Naštěstí náčelník Ohnivá voda se projevil jako moudrý muž, a po té co Dunivý hrom rozpoznal za pomoci Dlouhého kouře některé genotipové znaky našeho kmene ve tvářích mučených zajatců, odpustil jim a následně jsme je pojali za bratry a pozvali k večeři,

která se mezitím dopekla v indiánských pecích.

Bylo to nádherné,

voňavé,

a pro vyhládlé bojovníky velmi dráždivé.

Leč bylo to hned pryč… 

Krásný den pokračoval večerem v rytmu kytar Dlouhého kouře a Staré chýše

a byl zakončen dalšími zkouškami… a jako vždy opět morová nákaza od Tuleňů.

Dlouhý, krutopřísný den…

SOBOTA – DEN SEDMÝ

Ráno probíhala rozcvička pod vedením Staré chýše. Morálka byla, ale sil už tak ubylo, že jedním z nejnáročnějších cviků bylo kroucení očima.

:-)

Zlatý kotouč z nebes žhnul a Bručící medvěd se jen tak šel projít dva metry do lesa…

 Jak vidno, a platilo to celý týden, houby jsme nehledali, jen sbírali. Jako když jdete do skleníku utrhnout okurku. A jedli jsme je po kilech, z čehož neměli radost ani Ohnivá voda, ani Bílá medvědice.

ZDE MUSÍM VYZDVIHNOUT VŮLI A ŠIKOVNOST ZDUNĚNÉHO JAZYKA, KTERÉMU SE PO CELOTÝDENNÍ DŘINĚ PODAŘILO KONEČNĚ ROZDĚLAT „ČISTÝ OHEŇ“!

Bohužel fotografování se ujal Silný bizon, nevšimnuv si, že místo foťáku má zapnutou kameru. Není tedy žádných fotografií, ale alespoň několik zmatečných videí z tohoto pohnutého okamžiku. Jedno pidi zde:

2012- 07-22.-29. ŠOŠONI – 1. LT STMBS video (8)

 Úkolem dne bylo složit závěrečné zkoušky stezky Tří orlých per (individuálně) a hlavně závěrečnou velkou zkoušku bojovníka (ve skupinkách).

Ta začala symbolickým hledáním zbraní v lese. Každá ze skupinek ve svém „revíru“ musela najít luk a šíp.

 To se nejřív povedlo Štírům,

kteří ještě v mezičase stačili vybudovat vesničku pro skřítky.

 Druhou částí zkoušky bylo „ulovit jelena“. V praxi se všichni členové skupinky střídali ve střílení lukem tak dlouho,

než se povedlo šest zásahů

za celou skupinu

 což bylo dost vyčerpávající :-)

pro bojovníky i pro jejich náčelníky,

ale protože měli všichni za sebou

 týdenní výcvik

 

zvládli to,

poměrně rychle.

Medvědice dokonce tak rychle, že jsem je ani nestačil vyfotit… :-(

 Asi nejlepším lučištníkem byl Lukyn (snad Letící šíp mi paměť děravá napovídá),

 

což vidíte z jeho profesionálního postoje.

Vše bedlivě sledovali diváci v roli poroty,

 kterým neunikl ani slušný výkon Bystrého potoka

ani dalších bojovníků.

Za každý zásah obdržela skupina část vybavení pro „upečení jelena“, což byla polní lopatka, kotlík, lžíce, koření, brambory, lahve s vodou a párek.

Z těchto surovin pak v lese pod dozorem své dvojici náčelníků, ale daleko od tábora, museli symbolicky „upéct jelena“, čili uvařit buřtguláš. To byl třetí, závěrečný díl velké zkoušky bojovníků.

První vyrazily Medvědice.

 V tu chvíli již Velký Manitů chystal na své věrné bojovníky velmi vysoký „level“ jejich zkoušky, což jsme zatím mohli nejasně tušit ze shlukujících se obláčků a pekelného žáru Zlatého kotouče.

To ale zatím bojovníky nijak nedrásalo a tak se rozběhli po okolí

a každá skupina se dala do vaření.

Všichni pěkně daleko od tábora, jak pravila pravidla,

což mi v tom vedru poněkud stěžovalo práci fotografa

při jejich obíhání.

Nachodil jsem pár kilometrů, vrátil se do táborové základny a v tu chvíli již byl záměr Velkého Manitů patrný ze zesilujícího větru a příšerného dusna.

Hovada kousala jak pominutá a na obzoru se začala objevovat tmavší mračna.

Spolu se Silným Bizonem jsme připravili teepee na nápor vychru a vody a pak jsme spolu s několika dalšími, do hry nezapojenými, náčelníky, vyčkávali návratu bojovníků. Splnění úkolu obnášelo uvařit a na místě alespoň ještě ochutnat „jelena“, spolu s tím, aby vytvořená malá ohniště byla opět uvedena do stavu, jako by žádná níkdy nebyla.

Po chvíli našeho čekání to přišlo. Ale ne skupiny bojovníků, ale deštík, který se během několika okamžiků změnil v pekelnou průtrž mračen. Až v okamžiku, kdy už nebylo vidět  na 30 metrů

a to už jsme se my, ve srubu čekající, začali o bojovníky lehce obávat a předpokládali jsme jejich návrat se slzami a klením, ozval se mezi teepee bojový pokřik a řítili se k nám nejmladší Štíři. Mokří na kost ale pyšní. Zvládli to!

Po dalších dlouhých minutách se z druhé strany ozval jekot bojovníků ze skupiny Bizonů. I oni svůj úkol beze zbytku splnili!

Pak dlouho nic, už jsme se se Starou chýší strojili k záchrané akci, když se z lesa s bojovým pokřikem na rtech vyřítila skupina už téměř utopených Hadů. Oči svítili hrdostí. I oni svůj úkol zvládli!

Všichni již nazí křepčili ve čtyřiceti stupňovém horku přetopeného srubu, když se venku posunulo počasí do další úrovně.

Začaly padat krupky a následně poměrně slušně velké kroupy. Po dlouhých minutách z lesa v předpisovém útvaru vyklusaly Medvědice.

Pod heslem „Mráz Šošona nespálí“ svého „jelena“ venku celého dojedli, přestože jejich záda a hlavy masírovaly kroupy. Zbyla jen dešťovou vodou naředěná troška k ochutnání velkému náčelníkovi.

VŠICHNI BOJOVNÍCI NEJEN SPLNILY ZÁVĚREČNOU ZKOUŠKU NA VELKÉHO BOJOVNÍKA, ALE DÍKY PODMÍNKÁM, KTERÉ NÁM SESLAL VELKÝ MANITŮ, PROKÁZALI NOTNOU DÁVKU VŮLE, ODVAHY A VYTRVALOSTI.

DĚTI NAŠE, SMEKÁM PŘED VAŠÍM VÝKONEM SVOU STAROU HUČKU !!!!!

JSTE FAKT HUUUUSTÝÝÝ !!! :-)

Pak už honem zahřát a najíst

trochu nemístné gestikulace vyvolané zřejmě stresem

a sesedneme se k závěrečné poradě.

 Čistý oheň planoucí venku, připravený na zapálení závěrečné slavnostní hranice, byl uhašen deštěm. Naštěstí jsme ho již ráno přenesli do jedné z petrolejek, takže večerní slavnostní dekorování bojovníků medvědími zuby a Orlími, či bojovnickými pery se odehrálo v jeho svitu.

 A bylo co oceňovat

 všichni se stali

velkými bojovníky

mnozí z nich (Velká voda jako první)

 splnili stezku Tří orlích per

všichni se naučili,

že je důležité

mít dobré přátele,

umět a nebát se jim pomáhat,

a nestydět se přijmout jejich pomoc.

Všichni si vyzkoušeli

jaké to je,

když jejich individuální úspěch

či chvilkové selhání

ovlivní výsledek snažení

celé skupiny.

 … a v tuto chvíli mi definitivně došla paměť na poslední paměťové kartě… takže další fotky nemám (672 MB je na týden evidentně málo…)… což průběžně budu napravovat z příspěvků dalších náčelníků

 Večer však pokračoval dekorováním úplně všech (fotky doplním až se mi dostanou do ruky) a následně

dlouhou dobu všichni zpívali oblíbené písničky z Táborového zpěvníku.

Kytarové vystupení Staré chýše a Dlouhého kouře pokračovalo i na půdě srubu,

kam se později malí bojovníci uložili ke spánku, protože promáčená teepee nevěstila pohodlnou noc.

Tím byl ukončen veškerý plánovaný program tábora

ŠOŠONI Z ÚDOLÍ KLIKATÝCH VOD 2012.

NEDĚLE – DEN OSMÝ

Fotky nemám… snad někdo nějaké dodá.

Balení, loučení s tábořištěm, odjezd na nádraží, roztržka se skupinou opilých bledých tváří o místenkou rezervovaná místa ve vlaku, loučení s náčelníkem a jeho Pejhřimovskou bandou, příjezd, cicmání od maminek, rozdělování věcí … definitivní loučení.

Tak ŠOŠONI, byli jste úžasní a na podzim na S TEBOU MĚ BAVÍ SVĚT, se na většinu z Vás moc těším při loučení s chajdou U Huťského vodopádu.

A na jaře už ve větší chatě na všechny. A v létě tábor.

TO JE JASNÁ ZPRÁVA !!!

EPILOG

Když mě napadlo tábor uspořádat, čekal jsem, že  tam se mnou spolu s dětmi bude ochotno ztrávit celý týden tak pět dospěláků. Nakonec jeli všichni. Úžasné!

Myslím, že mnozí dospělí, kteří absolvují akce pravidelně, se pomalu stávají profesionálními pečovateli o děti.

Program náčelníka Dunivého hromu, byl dokonalý!

 Kuchařské umění Mlsného jazyka je již dlouhou dobu pověstné.

 Klid, rozvaha, pracovitost a spolehlivost, kterou vnáší Malá noha, přispívá k pohodě všech.

 

Vtip a odlehčení, spolu s pílí a originalitou jsou přínosem Ohnivé vody a Zduněného jazyka.

 Drsňáctví, ale férovost, síla a něha, šikovnost a obětavost jsou přínosem Svižného jezdce.

Smysl pro potřeby nejmladších, tichá pracovitost, spolehlivost a šarm, to jsou vlastnosti Spícího výra (i obou jeho malinkatých indiánek Modré veverky a Tančící světlušky). A zde ještě nutno uvést smysl pro pořádek, protože tihle tři vyhráli soutěž v každodenním hodnocení pořádku v teepee. 

 Poetika, spolehlivost, výkon, humor a nasazení s tím přichází Stará chýše.

 

… a tak bych mohl pokračovat o většině náčelníků i všech bojovnících, až bych se dostal k sobě, jenže samochvála smrdí, takže včas přestanu :-)

***

Myslím, chlapy, kluci, děvčata, že nám to prostě klape a je jistě dobrým nápadem v tom pokračovat.

FAKT MĚ S VÁMI BAVÍ SVĚT !!!

Váš Dlouhý kouř,

 alias Kulturní atašé

PS: Jediná chyba tábora: Neúčast Šmíďáků, Pojerčat a dalších… snad to napřesrok napraví

PPS: Zdaleka ne všechny hry, soutěže, zápasy, události, jídla a další aktivity jsou  mnou vyfoceny nebo zde publikovány. To by vydalo na knihu…. Snad se mi povedlo alespoň to, že jsou tu opakovaně všichni členové našeho kmene. Díky absenci klubového fotografa Šmíďáka, vybaveného pokročilou fototechnikou, nejsou fotky z nočních zkoušek odvahy a vůle, ani z noční návštěvy bojovníků u Velkého ducha. Snad se objeví z foťáků dalších náčelníků třeba turnaj ve staré indiánské míčové hře zvané POPOHAAKAPI, či dalších aktivit, které jsem z různých důvodů prostě nezachytil já. Vše ještě doplním. A pro upřesnění dodávám, že spousta fotek, zde nezachycených, je (či brzy bude) ve fotogalerii na www.steboumebavisvet.cz.